Bäume:
Ein Geschöpf zwischen Gott und Mensch...

Hermann Hesse über Bäume:

" Bäume sind für mich immer die eindringlichsten Prediger gewesen. Ich verehre sie, wenn sie in Völkern und Familien leben, in Wäldern und Hainen. Und noch mehr verehre ich sie, wenn sie einzeln stehen. Sie sind wie Einsame. Nicht wie Einsiedler, welche aus irgendeiner Schwäche sich davongestohlen haben, sondern wie große, vereinsamte Menschen, wie Beethoven und Nietzsche. In ihren Wipfeln rauscht die Welt, ihre Wurzeln ruhen im Unendlichen; allein sie verlieren sich nicht darin, sondern erstreben mit aller Kraft ihres Lebens nur das Eine: ihr eigenes, in ihnen wohnendes Gesetz zu erfüllen, ihre eigene Gestalt auszubauen, sich selbst darzustellen. Nichts ist heiliger, nichts ist vorbildlicher als ein schöner, starker Baum ... Bäume sind Heiligtümer. Wer mit ihnen zu sprechen, wer ihnen zuzuhören weiss, der erfährt die Wahrheit. Sie predigen nicht Lehren und Rezepte, sie predigen, um das einzelne unbekümmert, das Urgesetz des Lebens.

Ein Baum spricht: In mir ist ein Kern, ein Funke, ein Gedanke verborgen, ich bin Leben vom ewigen Leben. Einmalig ist der Versuch und Wurf, den die ewige Mutter mit mir gewagt hat, einmalig ist meine Gestalt und das Geäder meiner Haut, einmalig das kleinste Blätterspiel meines Wipfels und die kleinste Narbe meiner Rinde. Mein Amt ist es, im ausgeprägten Einmaligen das Ewige zu gestalten und zu zeigen.

Ein Baum spricht: Meine Kraft ist das Vertrauen. Ich weiß nichts von meinen Vätern, ich weiß nichts von den tausend Kindern, die in jedem Jahr aus mir entstehen. Ich lebe das Geheimnis meines Samens zu Ende, nichts andres ist meine Sorge. Ich vertraue, dass Gott in mir ist. Ich vertraue, dass meine Aufgabe heilig ist. Aus diesem Vertrauen lebe ich.
Wenn wir traurig sind und das Leben nicht mehr gut ertragen können, dann kann ein Baum zu uns sprechen:

Sei still! Sei still! Sieh mich an! Leben ist nicht leicht, Leben ist nicht schwer. Das sind Kindergedanken. Lass Gott in dir reden, so schweigen sie. Du bangst, weil dich dein Weg von der Mutter und Heimat wegführt. Aber jeder Schritt und Tag führt dich neu der Mutter entgegen. Heimat ist nicht da oder dort. Heimat ist in dir innen, oder nirgends.

Wandersehnsucht reißt mir am Herzen, wenn ich Bäume höre, die abends im Wind rauschen. Hört man still und lange zu, so zeigt auch die Wandersehnsucht ihren Kern und Sinn. Sie ist nicht Fortlaufen wollen vor dem Leide, wie es schien. Sie ist Sehnsucht nach Heimat, nach Gedächtnis der Mutter, nach neuen Gleichnissen des Lebens. Sie führt nach Hause. Jeder Weg führt nach Hause, jeder Schritt ist Geburt, jeder Schritt ist tod, jedes Grab ist Mutter ...

Wer gelernt hat, Bäumen zuzuhören, begehrt nicht mehr, ein Baum zu sein. Er begehrt nichts zu sein, als was er ist. Das ist Heimat. Das ist Glück."

Nachwort

Ein 89 jähriger Universitätsprofessor aus Wien hat mir einmal gesagt:

  " Ich bewundere jeden Baum, vor allem aber die grossen und alten Bäume. Sie faszinieren mich weit mehr als der Stephansdom. Wenn nämlich der Stephansdom, dieses Jahrhunderte alte Gotteshaus, zerstört wird, wie dies bereits im Zweiten Weltkrieg geschehen ist, dann sind die Menschen fähig, ihn innerhalb weniger Jahre wieder aufzubauen. Wenn aber ein hundertjähriger Baum zerstört wird, dann ist er ein für alle mal verloren und kann nicht wieder hergestellt werden. Der Baum ist Leben, nicht tote Materie, und mir deswegen so kostbar!"

Peter Zaloudek, 2004

S t r o m y

Herman Hesse

Stromy pro mne vždy byly nejdůtklivějšími kazateli. Ctím je, když žijí v národech a rodinách, v lesích a hájích. A ještě více je uctívám, když stojí osamoceně. Jsou takové opuštěné. Ne jako poustevníci, kteří se z nějaké slabosti utekli do samoty, nýbrž jako velcí, osamocení lidé, jako Beethoven a Nietzsche. V jejich korunách šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu; jen ony se v tom neztrácejí, nýbrž usilují všemi silami svého života o jediné: splnit vlastní, v nich samotných přebývající zákon, vytvořit vlastní podobu, ztvárnit samy sebe. Není nic svatějšího, nic příkladnějšího než krásný, silný strom. Když se strom porazí a obnažená smrtelná rána zeje na slunci, lze ze světlého kotouče pařezu-náhrobku vyčíst celou historii: v letokruzích a srůstech jsou věrně zachyceny veškeré jeho boje, utrpení, nemoci, všechno štěstí a zdar, hubená a tučná léta, přestálé útoky, přečkané bouře. A každý venkovan ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší strom má nejužší prstence, že vysoko v horách v neutuchajícím nebezpečí rostou nejnezničitelnější, nejsilnější, nejpříkladnější kmeny.

Stromy jsou svátosti. Kdo s nimi umí promlouvat, kdo jim dokáže naslouchat, ten se dozví pravdu Nepoučují ani nesdělují návody, kážou, nestarajíce se o jednotlivosti, prazákon života.

Strom říká: Ve mně je skryto jádro, jiskra, myšlenka, jsem život věčného života. Jedinečné je početí a zrození, jichž se věčná matka se mnou odvážila, jedinečná je má podoba a žilkování mé kůže, jedinečná je i ta nejmenší hra listů na mém vrcholku a nejnepatrnější jizva mé kůry. Mým posláním je jedinečností vytvářeta znázorňovat věčnost.

Strom říká: Moje síla je důvěra. Nevím nic o svých otcích, nevím nic o tisících dětí, které ze mne rok co rok povstávají. Tajemství semene provází celý můj věk, odhalovat je mi však nepřísluší. Důvěřuji tomu, že je ve mně Bůh. Důvěřuji tomu, že má úloha je svatá. Z této důvěry žiji.

Když na nás doléhá smutek a život se nám zdá k neunesení, může k nám strom promluvit: Utiš se! Utiš se! Pohleď na mne! Život není lehký. Život není těžký. To jsou dětinské myšlenky. Nech v sobě promluvit Boha, tak utichnou. Strachuješ se, že tě tvá cesta odvádí od matky a domova. Ale každý krok a den tě naopak vede k matce blíž. Domov není tady nebo tam. Domov je v tobě uvnitř, nebo nikde.

Touha putovat mi rozdírá srdce, když slyším stromy, jak šelestí ve večerním větru. Naslouchá-li člověk tiše a dlouho, odhalí i tato touha své jádro a ukáže svůj smysl. Není to snaha uniknout před trýzní, jak se zdá. Je to touha po domově, po paměti věčné matky, po nových podobách života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrozením, každý krok je smrtí, každý hrob je matkou.

Tak šumí strom za večera, když nás jímá úzkost z vlastních dětinských myšlenek. Myšlenky stromů dosahují dál, mají dlouhý dech a jsou klidné, jako je jejich život delší než náš. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Jakmile se však naučíme jim naslouchat, naše dětinsky ukvapené myšlenky prostoupí nezměrná radost. Kdo se naučil naslouchat stromům, nepřeje si být stromem. Již si nepřeje být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.

Doslov

Jeden 89-letý univerzitní profesor z Vídně mi jednou řekl:

„Obdivuji každý strom. Avšak nejvíce se mi líbí staré a velké stromy. Fascinují mě daleko více, než vídeňská katedrála Stephansdom. Když byl totiž tento nádherný chrám za II. světové války zbombardován, trvalo lidem jen několik let, než ho opravili a znovu postavili. Když ale uříznete nebo zničíte stoletý strom, ničím na světě ho už neoživíte a nenahradíte. Strom je život. Není to mrtvá matérie a proto je tak vzácný a nenahraditelný!“

Peter Žaloudek, Vídeň, 2004